neděle 7. ledna 2018

Jenom slova

Ahoj,
vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby ty tři lidi, kteří kdysi četli tento blog, už zapomněli, že existuji. (Občas mám totiž pocit, jako bych já sama zapomněla, že existuji.) Od října, kdy tu vyšel poslední článek, jsem zažila několik povzbudivých momentů, obvykle po přečtení nějakého článku u Iris, kdy jsem měla nutkání napsat sem vlastně úplně cokoliv, jen abych mohla něco napsat. Ale ze záhadných důvodů k tomu nikdy nedošlo a upřímně řečeno budu ze sebe dost nadšená, pokud se mi to povede dneska.
Největším oříškem pro mě zatím bylo, jak tento článek nazvat, protože nechci znít pateticky ani oslavně, natož tragicky. A tak vzniklo toto. Alespoň je to upřímné. (Pomineme-li fotografie tedy.)
V tomto článku nehodlám oslavovat nový rok ani slibovat, že začnu opět psát, ale nebudu ani končit či pozastavovat blog. Moc do hloubky tenhle lednový zlom nevnímám a navíc si myslím, že by nějaké takové předsevzetí stejně nic nezměnilo.  Prostě nejspíš teď moc psát nebudu, ale nevylučuji, že se tu zase něco po šesti měsících objeví (ha, to by už mělo být po maturitě, jak utopická představa).

Ještě cítím potřebu varovat případné čtenáře, že v tomto článku nejspíš nenajdou žádnou hodnotnou informaci, aby vám pak třeba nebylo líto promrhaného času.
No a teď jen pár slov.


Nevím, jestli někoho zajímá můj život, ale to je momentálně asi to jediné, o čem se můžu rozpovídat. Ačkoli, i ten s v posledních několika měsících smrskl v témata ples, maturita, vysoká. Občas mě baví o tom mluvit, občas ne. Nedokážu to předvídat, ale je pravděpodobné, že někoho otrávím. Už teď jsem otrávila sama sebe. A tak se pokusím to teď nerozebírat (ale hádám, že se mi to stejně nepovede).
Od doby, co jsem tu byla naposled, jsem zažila několik věcí, o kterých jsem chtěla napsat, ale potom z toho sešlo. A tak o nich asi napíšu teď.

Ještě v říjnu jsme se třídou pořádali stužkovací večírek a musím říct, že se mi to vlastně docela líbilo. Mohla jsem fušovat do výzdoby, sehnala nám zlaté písmenkové balonky (které teď má úplně každý), které skládaly "oktáva" - tedy vlastně jenom "oktava", ale to nevadilo a bylo tam jídlo a taky se tam dal hrát ping-pong. Ze zkušenosti jsem přišla na to (už jsem totiž byla na dvou "opravdových" večírcích, tak z toho vycházím), že pro mě končí zábava, když mi někdo začne ničit dekorace. Z jakéhosi pro mě nepochopitelného důvodu mají totiž mí spolužáci neovladatelnou touhu kolem jedné ráno začít praskat balonky a já jsem ještě nikdy nebyla dostatečně ovíněná, že by mi to nevadilo. Takže jsem potom byla trošku smutná.
Jo a vlastně mi taky ještě vadí hudba, kterou si mí spolužáci po půlnoci prosazují. Troufám si říct, že zvládnu hodně, ale ten jejich smyslpostrádající rap vážně nedávám.
Ale jinak to bylo celkem fajn. Dokonce se stalo i pár věcí, které byly natolik bizarní, že učinily ten večer poměrně nezapomenutelným. Kdyby vás to zajímalo, tak třeba spolužák spadl do rybníčka, když šel hledat spadlý lampion. Tak jsem mu potom alespoň půjčila triko, které jsem měla s sebou jako náhradní. Bylo pánské, s vysavovaným nápisem z American Horror Story. Jak říkám, bizarní.

Mimochodem, slovo "bizarní" jsem si poslední dobou oblíbila. Spolu s "indigo" a anglickým "persimmon".

 
O podzimních prázdninách jsem s Andulkou navštívila Brno. Byla jsem tam podruhé v životě a zase se mi to líbilo. Není dokonalé, ale to asi žádné město, tak se tím uklidňuji, protože bych tam ráda šla studovat. Nachodily jsme toho ten den docela dost a já mám díky tomu pocit, že už se tam i trochu vyznám. Taky vznikly hrozně pěkné fotky Aničky před jednou zdí na Petrově, tak vám je ukážu.

 
 
 
 
 
 
 
 

Krom Brna jsme s Andulkou navštívily v následujících týdnech i výstavu Nervous trees v Rudolfinu, o které jste prakticky nemohli neslyšet a taky šestý ročník výstavy Pokoje. Stihly jsme obojí za jeden den a na Pokojích byly jako první, takže jsem potom v Rudolfinu byla unavená a otrávená z množství lidí. Asi špatná hodina.
Nicméně Pokoje byly hrozně dobrý. Přijde mi, že loňský ročník se objevoval na sociálních sítích mnohem více, než ten letošní, ale to je možná jenom tím, že jsem na něm nebyla (ani na žádném z předchozích, abych to uvedla na správnou míru) a na tom letošním ano. Bylo to boží, fakt. Některé pokoje byly tedy zvláštní, ale to se dá čekat. Jiné nás ale okouzlily a mě doteď fascinuje už jenom ten koncept. Cestou zpátky jsme s Andulkou vymyslely alespoň tucet dalších nápadů na zpracování pokoje, tahle výstava byla úplná inspirační injekce.

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Minizážitkem, na který ráda vzpomínám, byl výlet do kina do Prahy. Jeli jsme s naší francouzštinářskou třetinkou třídy i s naší učitelkou jen tak na Festival francouzského filmu. Respektive na promítání v kině Světozor v rámci tohoto festivalu. Možná vám to nebude připadat tak surreálné, ale kdybyste nás viděli, určitě bychom vám přišli jako prapodivná skupinka. Hodili jsme do pytle náhodné dvojice a pár jedinců z naší třídy, které náhodou spojuje to, že si před šesti lety vybrali jako druhý jazyk francouzštinu. A samozřejmě nesmím zapomenout na to, že to byl nápad naší učitelky a že se vůbec nejednalo o nějakou školní akci. Prostě jsme jen v neděli večer jeli do kina. A ještě mi pak, když jsme se vrátili zpátky, slečna učitelka nabídla odvoz domů.
Co se týče toho filmu, jeli jsme na Djanga a byl vážně parádní. Máte rádi gypsy swing? Já si ho oblíbila ve filmu Čokoláda a když jsme koukali na Djanga, neudržela jsem se a sem tam si podupávala do rytmu, je to hrozně chytlavé.


Vánoční Vídeň, kterou jsme s Andulkou navštívily, byla stejně krásná jako loni. Letos se k nám ovšem připojila Andulky sestra se svojí kamarádkou, tak jsme cestovaly ve čtyřech. Místo návštěvy Albertiny jsme ale letos naplánovaly velkou cestu do Primarku. Ano, stydím se za to, když já Breughelovy kresby moc ráda nemám. Na druhou stranu, kdybychom do galerie aspoň nakoukly, možná bych potom při TSP na zkoušku věděla, že Breughel mimo jiné namaloval Stavbu babylonské věže. Ale kdo má vědět, že Babel znamená Babylon? (Odpověď: Já. Já bych to měla vědět. Tyhle drobné porážky mě ničí.)
Nicméně, alespoň jsme se naučily jezdit vídeňským metrem a já si koupila k Ježíšku mikinu s Mrzimorským erbem.
Stihly jsme se potom vrátit tak akorát, abychom prošly vánoční trhy a zazpívaly si ve dvojhlase koledy. Velkou radost mi taky udělala taková velká klobása v bagetě, co se obvykle na takových trzích prodává. Vždycky jsem ji chtěla ochutnat. Vegetariánství považuji za ušlechtilé, ale vzhledem k mojí slabé vůli to asi není nic pro mě.

 
 
 
 
 
 
 

Začátek prosince byl vlastně docela hektický. Teď už mi to ani nepřijde, ale když si na to vzpomenu, divím se, že jsem to ustála. Dva dny po výletě do Vídně  jsme totiž se třídou natáčeli maturitní video. Měli jsme na to jeden celý den a i tak to málem nestačilo. Začínali jsme s přípravami v sedm ráno a skončili okolo půl jedenácté večer. Zajímalo by mě, jestli se tahle tradice maturitního videa dodržuje i na jiných školách, protože u nás to v posledních letech nabylo nečekané důležitosti. Kdo nemá maturitní video, jako by nebyl.
Tématem našeho plesu jsou dvacátá léta. Nejprve se mi to nelíbilo, protože mi přišel lepší jiný návrh, potom jsem měla období, kdy jsme se do toho ponořila a teď je mi to nějak jedno. Nicméně v rámci toho jsme také natáčeli naše maturitní video a myslím, že jsme si s na tom dali záležet. Scéna naší skupinky se odehrávala venku v altánku, což se ukázalo jako velmi nešťastné, protože nám všem byla vážně zima, ale nakonec jsme to zvládli. Jenom mě mrzí, že jsem v hotovém videu vůbec nebyla. Tedy, byla tam moje ruka. A to bylo vše. Potom se to nechalo předělat, protože jsem nebyla jediná, kdo tam chyběl, ale prý se to moc nezlepšilo. Já to bohužel přesně posoudit nemůžu, jelikož když jsem se pokoušela si to video otevřít, spadl mi operační systém.


Hned následující den byl Mikuláš. U nás na gymplu chodí dělat Mikuláše vždy oktáva, a tak jsem splácala rychlý kostým anděla. Asi jsem byla moc alternativní, jelikož zatímco všichni ostatní byli od hlavy po paty v bílém s roztomilými malinkými křídly na zádech, já si na dlouhé přírodně béžové šaty zezadu připevnila poloprůhledná "křídla" z obdélníku látky. Gumičkami jsem si je přidělala k zápěstí, a tak jsem jimi mohla mávat. Doplnila jsem to vánočními světýlky, které jsem si omotala kolem hlavy. Měla to být svatozář, ale bylo mi řečeno, že vypadám jako Ježíš s trnovou korunou. Tak asi nic. Taky jsme inovativně koupila lesklé konfety a sem tam je sypala na lidi, estetický efekt byl z mého pohledu opravdu nepřekonatelný, ale ještě teď mě trápí svědomí kvůli paním uklízečkám. Snad se tolik nezlobily.


S kamarádkou Eliškou jsme byly v Brně, vyzkoušet si TSP nanečisto a bylo to milé. Trochu mě to uklidnilo. V Brně jsem si koupila horkou čokoládu se skořicí a když jsem jela domů vlakem, ještě jsem u nás zahlédla v Ugu kamarádku Nikču, co tam brigádničí a na cestu vlakem si u ní koupila mandarinkový drink s chilli. Moc mi to zlepšilo den. Cestou jsem pak poslouchala Nothing but Thieves. Asi se to nebude líbit všem, ale poslechněte si to. Já jsem z jejich letošního alba nadšená.

Vánoce mám tak nějak v mlze. Mám z nich rozporuplný pocit. Užila jsem si je a zároveň vůbec. Byly skvělé, odpočinkové, ale zároveň plné maturitních otázek a utekly hrozně rychle. A přijde mi, jako by od nich uplynul nejmíň měsíc a ne jenom týden.Teď už na ně nějak nechci myslet, jsem z toho smutná. Asi že mám pocit, že takové už nikdy nezažiju.
Vždycky mě zajímá, co dostali ostatní, ale nikdy nevím, jestli ostatní zajímá, co jsem dostala já, tak to shrnu jenom tím, že mám nové brýle, ze kterých jsem vážně nadšená. A taky knížky. Hodlám víc číst v angličtině, a tak jsem nedostala ani jednu knihu psanou česky.
Udělala jsem jednu bláznivou věc a přečetla jednu z nich (Simon vs. the Homo Sapiens Agenda od Becky Albertalli) na jeden zátah. Začala jsem v deset večer a skončila ve čtyři ráno. Mám z toho takovou darebáckou radost, protože tohle je, zdá se, moje forma rebelie a také proto, že jsem to přečetla skoro stejně rychle, jako bych přečetla knihu v češtině. Ale zase tomu nechci přikládat příliš velký význam, protože to je psané skutečně jednoduchou angličtinou, když to srovnám třeba s Crooked Kingdom od Leigh Bardugo.

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
  








Nedokončila jsem svoji čtenářskou výzvu na Goodreads, to mě mrzí. hlavně, když se podívám, kolik toho přečetli jiní. To je pak hrozně těžké se ubránit pocitu, že nejsem právoplatným členem čtenářské komunity. Ale já si na své čtení skutečně nenašla čas. Nedokážu teď číst něco svého, aniž bych neměla výčitky, že jsem místo toho mohla dělat maturitní otázky nebo zpracovávat čtenářský deník nebo si zkoušet testy. A tak dál. Jen ten Simon byl výjimka. Patrně proto, že jsem tomu obětovala čas vyhrazený na spaní. Je to šílené období.
Co se týče povinné četby, mám rozečtené Petrolejové lampy, myslím, že někdy od září nebo října. Upřímně mě to nebaví. Viděla jsem film a dokonce mám ráda příběhy tragické tímto způsobem, ale nemůžu se přimět to číst. Asi proto, že mi Štěpka tolik připomíná mě samotnou.
Krom toho jsem četla Seifertovu Maminku, ale netuším, jestli celou, mám problém se v těch vydáních vyznat. Tak budu asi prostě doufat, že se u maturity objeví Maminčino zrcátko. Každopádně ty básně se mi líbily, protože to bylo po dlouhé době něco, co dávalo smysl.
Také jsem slyšela audioknihu Evžena Oněgina, která je dostupná na Youtube, ale nemůžu si to nikam napsat, ani to nepovažuji za přečtenou knihu, protože jsem k tomu nenašla ani jednu jedinou informaci o tom, co to vlastně je. Mám doma Evžena Oněgina v knižní podobě dokonce ve dvou vydáních, a tak vím, že doslovné přemluvení to nebylo. Navíc to dohromady mělo jenom asi dvě hodiny, což mi přijde málo. A i přes veškerou mou snahu a usilovné googlení jsem nenašla, zda je to nějaké přebásnění nebo nějaká rozhlasová hra, nějaký melodram nebo co. Prostě nevím. Trochu mě to ubíjí, protože se mi to vážně líbilo. Bylo to psané kouzelně houpavě a všechny hlasy se mi tam líbily. Jenže nevím, komu patří. Nevíte někdo?


Děsí mě teď nějak moc věcí. A netěším se na svůj ples. Necítím se ve svých plesových šatech a nemám vybranou písničku na chůzi po červeném koberci. Taky se hrozím půlnočního překvapení. Jen se těším na účes, budu mít ve vlasech takovou věnečko-čelenku  z falešných jeřabin, co jsem si vyrobila. A doufám, že toho nebudu litovat. A vlastně ještě předtančení by mohlo být parádní, zjistila jsem, že po takové době, co jsem naposledy pravidelně tancovala, mě to stále baví. Akorát budu muset při závěrečné póze bouchnout konfety. To je pro mě na jednu stranu velká pocta, na druhou stranu jsem si na šedesát procent jistá, že to zpackám. Třeba si to třída ještě rozmyslí a svěří to někomu jinému.

A když jsem u zpackaných věcí, dlouho jsem nikde nezmínila 52doodles. Je to proto, že žádná konkrétní nemám. V posledních měsících jsem své týdenní malůvky více méně přenesla do diáře, jelikož jsem se na víc nezmohla. Ale ráda bych je tu někdy třeba i zveřejnila, lepší něco nežli nic.
Co se ale týče nového roku, ráda bych alespoň zkusila založit si k této výzvě instagram. To byla myslím chyba loňského roku, jelikož přidat fotku na instagram je jednodušší než psát celý článek a rozkecat se tam můžu stejně. Dalším zjištěním, ke kterému jsem dospěla během roku je, že nejsem schopná kreslit přímo svůj život a sebe už vůbec ne. Ale ostatní věci čmárám celkem běžně, takže do letošní verze se nehodlám ničím omezovat. Prostě malůvka týdně, vždyť je to přeci takový pěkný návyk. Držte mi palce.

Taky jsem vlastně ještě zapomněla zmínit konec roku. Poprvé v životě jsem slavila Silvestr jinak než s rodinou. S pár lidmi ze třídy jsme si uspořádali menší párty (to je ta druhá v mém životě) a bylo to docela milé. Průběh poměrně věrně kopíroval stužkovák, včetně postpůlnočního splínu plného ničení dekorací a mnou neoblíbené hudby. Asi si na to budu muset zvyknout. Nicméně, hráli jsme Dixit a jedli a zapalovali ohňostroje a hráli si s prskavkami, takže tohle všechno bylo krásný.

 
 
 
 

A to je zatím, zdá se, konec. Tak jsem si při psaní tohoto článku uvědomila, že jsem v novém roce ještě nevyfotila ani jednu fotku. Tak bych si měla pohlídat, aby stála za to.
Dáváte si nějaká předsevzetí? Já obvykle něco sepíšu, ale přísně se toho nedržím, spíš to občas mimoděk najdu a bilancuji. Letos jsem si třeba řekla, že bych chtěla víc chodit do přírody, být hodnější, víc a systematičtěji šetřit, víc si zapisovat myšlenky a být lepším posluchačem. Tak uvidíme, jak mi to půjde.

Vám odvážným, kteří jste dočetli až sem, přeji krásný další rok, klid, radost, lásku a zdraví. A ať se vám splní, co si nejvíc přejete. :)
Šárka Matty

2 komentáře:

  1. Jsem moc ráda, že se ozýváš. Mezi novými články mých oblíbených blogerů mi tvé příspěvky plné fotek a momentů všednodenních i výjimečných chybí. :) Předně musím pochválit fotky, třeba ty z Brna jsou krásné, Aničce to navíc moc sluší. Nebo ty vánoční.

    Taky nemám ráda hudbu jako moji spolužáci a dost jsem s tím dřív bojovala, ale ted už jsem jen rezignovala a řekla, že se příprav maturitního plesu nebudu účastnit. Můj názor stejně nikoho nezajímá. Třeba to, že je neekonomické rozdělovat oktávu a čtvrťáky jenom proto, že se neshodneme na tématu plesu. Jo a videa jsou taky u nás důležitější než maturita samotná...

    Měj se krásně, držím palce s doodles a plesem a školou a úsměvy a vším možným. :) Ahoj!

    OdpovědětVymazat
  2. Jej, to byl moc dlouhý článek. Ale já nemám co říkat. Nestěžuji si, vlastně se mi moc líbil. Hlavně tvoje fotky. Někdy tě budu muset poprosit, abys mě vyfotila, protože se mi zdá, že všichni lidi na tvých fotkách vypadají naprosto skvěle, že je prostě zachycuješ ve správných momentech. A musím tě tím už otravovat, ale tvůj styl je perfektní, chtěla bych s tebou jít na nákupy oblečení (nebo vlastně čehokoliv, nebo prostě jen na čaj).
    Z tvých fotek na instagramu jsem pojala pocit, že si ty párty užíváš, a hrozně jsem ti to záviděla. Docela mě teda udivuje, že to tak úplně perfektní v tvých očích nebylo. A je mi líto, že se netěšíš na ples. Pro mě je ples takové osamělé světlo v temnotách. Stejně jako loni si prostě odškrtávám dny do plesu, tolik se na to těším. I na svoje šaty a na květinovou čelenku do vlasů a tak. A to ani neplánuji pít (protože se hrozně snadno opiju, ne že bych chtěla mermomocí dělat abstinenta, abych byla zajímavá). Tvoje šaty jsou podle mě super, ale zase ti do toho nemůžu mluvit, ono pocity ohledně šatů bývají dost komplikované a já to chápu.
    Gypsy swing neznám, ale mám ráda gypsy punk. Ale moc se s tím nechlubím, protože na to prý nevypadám. (Stejně tak nevypadám na to, že bych se mohla těšit na ples.) A novoroční předsevzetí nemám. Obvykle si je nedávám, původně to bylo proto, že si je dávali všichni a já nechtěla být neoriginální, ale později mi došlo, že tyhle přelomy jsou příšerně stresující. Ten letošní rok začal hrozně a tak jsem si řekla, že letos žádné "jak na nový rok, tak po celý rok". Jinak bych byla odsouzená k roku plnému hrůzy. Jsem sice pesimista, ale ne zas tak hrozný. Musím se s tím pesimismem brzdit.
    Děkuji ti za tvou účast v 52 doodles. A za každou zmínku z tvého života budu ráda, baví mě přihlížet. Jo a my maturitní video nemáme. Ale naší školou se neřiď, ona je celá taková divná.
    Tak tedy hodně štěstí do tohohle roku. A ozvi se, kdykoliv se ti bude chtít.

    OdpovědětVymazat

Veškeré komentáře mi dělají obrovskou radost a snažím se na všechny odpovídat. :)