neděle 7. ledna 2018

Jenom slova

Ahoj,
vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby ty tři lidi, kteří kdysi četli tento blog, už zapomněli, že existuji. (Občas mám totiž pocit, jako bych já sama zapomněla, že existuji.) Od října, kdy tu vyšel poslední článek, jsem zažila několik povzbudivých momentů, obvykle po přečtení nějakého článku u Iris, kdy jsem měla nutkání napsat sem vlastně úplně cokoliv, jen abych mohla něco napsat. Ale ze záhadných důvodů k tomu nikdy nedošlo a upřímně řečeno budu ze sebe dost nadšená, pokud se mi to povede dneska.
Největším oříškem pro mě zatím bylo, jak tento článek nazvat, protože nechci znít pateticky ani oslavně, natož tragicky. A tak vzniklo toto. Alespoň je to upřímné. (Pomineme-li fotografie tedy.)
V tomto článku nehodlám oslavovat nový rok ani slibovat, že začnu opět psát, ale nebudu ani končit či pozastavovat blog. Moc do hloubky tenhle lednový zlom nevnímám a navíc si myslím, že by nějaké takové předsevzetí stejně nic nezměnilo.  Prostě nejspíš teď moc psát nebudu, ale nevylučuji, že se tu zase něco po šesti měsících objeví (ha, to by už mělo být po maturitě, jak utopická představa).

Ještě cítím potřebu varovat případné čtenáře, že v tomto článku nejspíš nenajdou žádnou hodnotnou informaci, aby vám pak třeba nebylo líto promrhaného času.
No a teď jen pár slov.