neděle 16. března 2014

Recenze: Pokrevní pouta - Richelle Mead.

Anotace: Mladá královna Lissa Dragomirová si netradiční politikou nadělala u morojského dvora spoustu nepřátel, kteří by ji rádi odstranili. Je ale velmi dobře střežena, a tak se spiklenci zaměří na její nevlastní sestru Jill. Vědí totiž, že kdyby Jill zabili, Lissa by musela odstoupit a přenechat trůn někomu, kdo má alespoň jednoho žijícího příbuzného.Po brutálním útoku na Jill se Morojové a dhampýři rozhodnou uklidit Jill někam do bezpečí. Kam ale? Po dlouhém zvažování dojdou k závěru, že mladou vampýrku by jistě nikdo nehledal ve světě lidí.Jill má doprovázet a strážit alchymistka Sydney Sageová. Obě dívky se zapíší na lidskou školu, kterou navštěvují i Adrian Ivaškov a Eddie Castile. Kamarádi zpočátku řeší běžné problémy spojené se studiem na lidské škole, ale brzy začnou zjišťovat, že na téhle škole nejsou jediní, kdo potřebuje k životu krev...
Originální název: Bloodlines
Nakladatelství: Domino
Počet stran: 330
Série: Bloodlines, 1


Jak jsem se ke knize dostala:
Pokrevní pouta mám půjčená z knihovny, i když uvažuji, že si je jednou koupím i s celou Vampýrskou akademií, ale zatím na to nejsou finance. Logicky jsem po pokrevních poutech sáhla okamžitě potom, co jsem dočetla šestý – poslední díl Vampýrské akademie, protože i když je to technicky o něčem jiném, je to přeci jen pokračování. (I když to vlastně nebylo okamžitě, protože to měl někdo strašně dlouho půjčené :P.)

Něco málo o ději:
Alchymistka Sydney má po tom, co v minulém roce pomáhala Rose, pořádné problémy. Napomohla přeci uprchnout vampýrce z vězení, která zde byla držena jako hlavní podezřelá z vraždy morojské královny. Alchymisté a Sydneyin otec toto pokládají téměř za zradu vlastní rasy – totiž lidské, nehledě na to, že Rose byla nevinná.  Od té doby má Sydney noční můry z toho, že ji pošlou do Nápravného zařízení, což je spíš taková vymývárna mozků pro neposlušné alchymisty. Jenže místo toho, se stane něco, pro Sydney téměř horšího.

Alchymisté potřebují mladou dívku, aby doprovodila jedinou příbuznou, nevlastní sestru morojské královny – patnáctiletou vampýrku Jill, do azylového úkrytu po tom, co byla surově napadena na královském dvoře. Pokud totiž královna Lissa nebude mít žádného příbuzného, nemá právo vládnout a nestabilní morojská vláda by nakonec zamíchala i s lidským světem.

A tak se Sydney ocitá na střední škole v Palm Springs s několika dhampýry a Moroji. Její práce je jednoduchá – dávat na Jill pozor a vozit ji k dárkyni krve. Jenže Sydney si s Jill a ostatními vampýry rozumí až příliš dobře, za což by mohla být u alchymistů potrestána. Také jí dělá starosti Keith, jediný místní alchymista, kterého nesnáší, a který jí neustále znepříjemňuje život.  A nakonec, vypadá to, že život na střední nebude tak jednoduchý jak se zdálo – jak to, že se Jill ráno probouzí s kocovinou, když se alkoholu ani nedotkla, jak to, že jsou někteří sportovci na škole až příliš rychlí, a proč je celá škola posedlá speciálním tetováním z neobvyklého salonu v Palm Springs?

Moje první dojmy z knihy:
Na Pokrevní pouta jsem se strašně těšila. Richelle Mead píše, jako vždy tak, že se od knížky nedá odtrhnout. I přesto jsem ale ze začátku byla trochu zklamaná ze Sydney. Čekala jsem totiž něco, jako druhou Rose, ale to byla moje chyba a mělo mi dojít, že Sydney bude jiná. Když jsem se ale přes to nějak přenesla, začala jsem v Sydney nacházet úžasný charakter a oblíbila jsem si ji. A vůbec, kdyby byla Sydney jako Rose, nebyla by Pokrevní pouta o ničem.

Taky mi na začátku příšerně vadila averze alchymistů k Morojské vládě a vampýrům obecně (no, spíš mi vadí doteď). Ale díky tomu zase celý příběh působil mnohem reálněji. Myslím, že kdyby vampýři a alchymisté existovali, alchymisté by se chovali přesně takhle. Takže jsem chvílemi Sydney vcelku litovala, když si uvědomovala, že má Jill, Rose a ostatní ráda, ale má to zakázané.

Dalším skvělým prvkem Bloodlines byl Adrian – no, řekněte mi, kdo z vás ho po posledním dílu Vampýrské akademie aspoň trošku nelitoval :D? Já hodně…i když byl na Rose vcelku ošklivej. No, a co víc si přát, když ho máme v Pokrevních poutech naservírovaného na stříbrném podnose jako (skoro) hlavního hrdinu? K tomu už se nedá, moc co dodat :D. Kdo četl, pochopí :).

Moje konečné dojmy z knihy:
Po dočtení knížky jsem měla pocit (a doteď mám), že chci okamžitě pokračování. Richellin smysl pro poslední věty je neuvěřitelný (viz.: „Dorazil Dimitrij Belikov.“) a já si vážně začínám myslet, že Vampýrská akademie a Pokrevní pouta je návykové čtení :D.  Moc se těším na další díly a doufám, že budou stejně dobré jako tenhle, protože na konci to byla jedna velká akce a z jedné záhady se vlastně staly dvě. Já jsem totiž konec čekala jiný a propojený. A ono ne :D (toť důkaz, že ne vždy se konce knížek odehrávají přesně tak, jak si myslím…).

Taky si až teď uvědomuju, že se mi taky hodně líbilo to školní prostředí – sice ho tam, i přesto, že se celý příběh odehrává na střední, nebylo moc, ale stačilo to. Asi mě baví srovnávat naše gymnázium s jinou školou, i když vlastně není moc, co srovnávat, protože to téměř vždycky vypadá úplně jinak :D.

A nevím proč, ale nechci téhle knížce dávat plný počet hvězdiček/bodů/nebo co to vlastně je (asi mám předtuchu, že další díly budou ještě lepší :D).  
Takže 9/10 dávám proto, že Richelle nemůžu odpustit, jak Adrianovi na konci zase zničila znovuvybudovaný život, ačkoli uznávám, že stál na poněkud vratkých základech.

Moje hodnocení:

9/10 
Matty :).

2 komentáře:

  1. Podobné knihy mě většinou moc nezaujmou, ale pěkná recenze, obdivuju, jak píšeš. Když si vzpomenu, co (a jak) jsem na blog ve čtrnácti psala já, nejradši bych se někam zahrabala. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ále houby, vsadím se, že už tehdy byly tvoje články až děsivě koherentní :D.
      A taky mi za měsíc bude patnáct :D.
      A přesto moc děkuji, i když poněkud pochybuji, že to, co na blog píšu, má vůbec nějakou literární hodnotu :D.

      Vymazat

Veškeré komentáře mi dělají obrovskou radost a snažím se na všechny odpovídat. :)